Jak dlouho už pracuješ jako projektová manažerka?
Od roku 2012. Nejprve jsem tři až čtyři roky pracovala jako projektová koordinátorka, potom jsem přešla na pozici projektové manažerky. V tomto oboru jsem zůstala od samého začátku.

A co jsi vystudovala?
Právo. Mám i státnice. Do IT jsem se ale dostala hned po škole.

Jak se to stalo?
V jedné IT firmě hledali někoho zvenčí, kdo by se věnoval manažerským úkolům, protože v IT týmech se často stává, že nejlepší programátor se stane vedoucím, i když na to nemusí mít manažerské dovednosti. Můj budoucí šéf si to uvědomoval a zavolal mi. Přesně den po státnicích. Už předtím mi jen naznačil, že možná bude mít něco zajímavého, ale nic konkrétního.

A ty jsi tu nabídku přijala?
Ano, řekla jsem si, že tomu dám šanci. Situace v oblasti práva tehdy na Slovensku nebyla ideální.

IT ti tedy přišlo jako atraktivnější cesta?
Určitě ano – nejen platově, ale i pocitově. Už na střední mě bavilo zkoumat věci kolem počítačů, všechno jsem si zjišťovala sama a později jsem pomáhala i ostatním. Technika mi byla vždycky blízká.

Jak to probíhalo na začátku tvé kariéry?
Nejprve jsem měla zastřešovat manažerskou agendu pro šéfa divize, ale rychle se to změnilo. Na jednom velkém projektu pro jihokorejského klienta vypadl projektový manažer a mně nabídli, jestli pomohu s řízením. Byla jsem tehdy jen krátce v týmu projektového řízení, ale chopila jsem se toho. Byl to můj první velký mezinárodní projekt a od té doby jsem už z projektového řízení neodešla.

Jak ses dostala do ANASOFTu?
Úplně klasicky. Viděla jsem inzerát, poslala životopis, prošla pohovorem a jsem tady.

Podle čeho sis vybírala, kde chceš pracovat?
Časem jsem si uvědomila, že mi víc vyhovují slovenské soukromé firmy. V korporacích jsou kompetence úzce vymezené a člověk nemá možnost zasahovat do jiných oblastí. V soukromých firmách jsou hranice flexibilnější. Projektový manažer tam často lépe rozumí technické stránce věcí. A to je mi bližší.

Na jakých typech projektů pracuješ?
Věnuji se projektům, které jsou více produktově orientované, ale i takovým, které řeší custom vývoj. Řešení jsou v rámci nich dodávána nejen soukromým firmám, ale i pro veřejný sektor. Právě to pro mě bylo výzvou. Ve veřejném sektoru je úplně jiný přístup – schvalování, rozpočtování, byrokracie… ve srovnání se soukromými firmami je to mnohem formálnější a pomalejší.

Jsi u každého projektu už od úplného začátku?

Záleží na konkrétním případě. Někdy jsem u projektu už od samotného začátku, podílím se na přípravě nabídky spolu s obchodníkem, analytikem, technickým architektem nebo testerem. Tehdy společně vytváříme harmonogram, určujeme milníky, popisujeme, jak bude projekt probíhat, jaké budou fáze, jaké druhy testování se budou provádět, jak bude projekt řízený a další detaily. Nabídka může mít pár stran, ale i desítky či stovky – podle toho, jak je projekt velký a jaké má klient požadavky.

Jindy se k projektu dostanu až později, například když jde o rozšíření existujícího řešení nebo o samostatný projekt, který vznikl z předchozí spolupráce. Každý projekt má jiný začátek – někdy začínáme od nuly, jindy navazujeme na již existující vztah. Proto neexistuje jeden univerzální model.

Co následuje, když klient nabídku schválí?

Začínáme startovací fází. Nastavíme projektový plán, dohodneme milníky, způsoby řízení, harmonogram – pokud část z toho nebyla již domluvena v nabídce nebo ve smlouvě. Dříve se mnoho projektů realizovalo tzv. waterfall metodou – nejprve kompletní analýza, poté vývoj, testování a nakonec nasazení. Dnes se častěji využívají agilnější přístupy – projekt se rozdělí na menší části či moduly, které se samostatně analyzují, vyvíjejí a testují. Výhodou je, že klient už v průběhu projektu dostává funkční výstupy a něco, s čím může reálně pracovat.

Jsi přítomna po celou dobu trvání projektu?

Ano, jsem u projektu od samého začátku až po jeho uzavření. Někdy i déle, pokud se projekt následně překlopí do servisní fáze – tehdy se předává tzv. service manažerovi, který zajišťuje podporu a další údržbu.

Jak vnímáš vztah mezi dodavatelem a klientem během projektu?

Projekt je společné dílo. Nejde o to, že jedna strana něco dodá a druhá to převezme – fungujeme jako jeden tým. Lidé ze strany klienta jsou pro projekt klíčoví, protože oni nejlépe znají svůj byznys, procesy a potřeby. My umíme navrhnout řešení, ale bez jejich vstupu by to nefungovalo.

Zapojíte je aktivně i během realizace?

Ano, podle toho, v jaké fázi se projekt nachází. Na začátku jde spíše o spolupráci analytiků, konzultantů a business architektů z obou stran. Klient nám musí umět říct, co potřebuje a jak si to představuje. My to sladíme s technickými možnostmi.

Koordinuješ jako projektová manažerka i vývojáře a další členy týmu během vývoje?

Ano, určitě. Jsem mezičlánek mezi byznysem a vývojem – dohlížím, aby každý věděl, co má dělat, aby vývojáři měli potřebné podklady, znali priority, a zároveň průběžně informuji klienta, jak projekt postupuje. Už od začátku máme projektový plán, který se během projektu dále zpřesňuje. Každý má své úkoly a já sleduji, zda se plní v termínu, v rozpočtu, v dohodnutém rozsahu a požadované kvalitě. Denně komunikuji s týmem, řešíme rizika, problémy a informuji o nich vedení projektu, aby bylo možné zasáhnout včas.

Není práce projektové manažerky dost nevyzpytatelná? Máš ráda tu nejistotu?

Nevnímám to jako nejistotu, ale jako přirozenou součást životního cyklu projektu. Nikdy nejde všechno přesně podle plánu – během implementace se mohou objevit nečekané situace na naší nebo klientské straně. Proto se dopředu bavíme o rizicích, co může nastat, jaká je pravděpodobnost a co můžeme udělat, abychom tomu předešli.

Takže rizika nejsou jen technického charakteru?

Přesně tak. Například když je na straně klienta jedna klíčová osoba, na které závisí spousta věcí, a ta je přetížená nebo nedostupná, představuje to riziko. Klienti často nepracují jen na jednom projektu – řeší to vedle své běžné agendy, a to může projekt zpomalit.

To zní dost stresově. Jak to zvládáš?

Stres přichází, když se riziko změní na reálný problém. Dokud je to jen hrozba, dá se to řešit – komunikací, prevencí, hledáním kompromisů a řešení. Ale když například klient nemá čas schválit dokumentaci nebo otestovat výstupy, ohrozí to celý harmonogram nebo jiné klíčové aspekty projektu. A tehdy už ten tlak opravdu cítit.

Co děláš, když klient prostě nemá kapacitu věnovat se projektu?

Základem je otevřená komunikace. Pokud vidím, že může nastat problém, vždy na to dopředu upozorním a společně hledáme řešení – buď klient uvolní lidi, nebo se upraví harmonogram. Důležité je, aby se takové věci neřešily na poslední chvíli. Mojí úlohou jako projektové manažerky je vést tyto diskuse a držet projekt v pohybu.

Pracuješ vždy jen na jednom projektu, nebo zvládáš víc najednou?

Záleží na rozsahu. Při velkém projektu pro významného klienta se plně věnuji jen tomu jednomu – je tam hodně lidí, komunikace i koordinace. U menších projektů jich obvykle řídím více paralelně. Někdy jsem měla jeden velký a vedle toho menší, jindy i několik menších současně.

Co ti víc vyhovuje – pracovat na jednom velkém projektu, nebo mít více menších najednou?

Každý typ má své výhody. Velké projekty se řídí systematičtěji podle „učebnicového“ projektového managementu, protože to situace vyžaduje. U menších projektů je méně byrokracie, rychlejší dohoda a flexibilnější fungování. Ideální je kombinace – mít zkušenost s oběma typy. Protože kdybych dělala jen malé projekty a přišel by jeden velký, úplně by mě to semlelo. A dělat jen velké by byla zase škoda – člověk ztrácí flexibilitu.

Když už začne vývoj, co se děje potom?

Po vývoji následuje interní testování na naší straně – programátoři vždy něco vytvoří a přirozeně se tam mohou objevit chyby. Zároveň se připravují testovací scénáře – ideální je, pokud je připravuje zákazník, protože on nejlépe ví, jak bude systém používat. Ale pokud na to nemá kapacitu, připravujeme je my – naši testeři. Následně jde systém do zákaznického testování.

Ukazujete klientovi průběžně i návrhy nebo funkční ukázky?

Ano, podle fáze projektu. Když se dělá design, ukazujeme návrhy – například wireframy nebo vizuály obrazovek. Je důležité, aby klient viděl, jak to bude vypadat, a nestalo se, že po vývoji řekne, že to tak vůbec nechtěl. A když už máme něco funkčního, prezentujeme mu to průběžně – podle toho, jestli jde o první projekt s daným klientem, nebo už o dlouhodobou spolupráci.

Kdo má při testování poslední slovo?

Nejčastěji hlavní tester. Má odstup, dokáže se na věc podívat z pohledu klienta a má zkušenost s tím, co by mohlo uživatelům překážet. Důležitý je ale i pohled analytika – ten kontroluje, zda řešení odpovídá zadání a návrhu. Tester zase zkouší různé scénáře, na které by vývojář třeba ani nepomyslel.

Takže typ testování se přizpůsobuje i typu projektu?

Přesně tak. Například u webových systémů dostupných z internetu provádíme i penetrační testy, abychom ověřili bezpečnost. Pokud projekt pracuje s citlivými údaji, bezpečnostní testování je nezbytné. Typy testů navrhuje quality assurance manažer vždy podle konkrétního projektu.

Jsi stále součástí projektu, i když si ho už klient nasazuje sám?

Ano, i když má klient nasazování pod kontrolou, zůstáváme v kontaktu. Děláme pravidelné statusy, sledujeme zpětnou vazbu z testování, řešíme chyby a dodržování harmonogramu. Projekt žije až do momentu, kdy je systém stabilně nasazený v produkci. A potom následuje ještě fáze zvýšené péče.

Co znamená zvýšená péče?

Je to období po nasazení do produkce, kdy zůstává celý tým v pohotovosti – někdo tomu říká „hypercare“ nebo „babysitting“. Trvá to týden, dva, někdy i několik měsíců podle velikosti projektu. Počítá se s tím, že v ostrém provozu mohou vyskočit věci, které se během testování neobjevily, a je třeba je operativně řešit.

A po této fázi?

Poté se projekt oficiálně přesouvá do standardního servisního režimu. Všechny požadavky a incidenty se řeší přes servisní kanál, například helpdesk, a podle servisní smlouvy platí přesné reakční lhůty podle priority požadavků.

Kdy cítíš, že máš z projektu skutečný pocit spokojenosti?

Ten první výdech přichází při nasazení do produkce – ale ne vždy. Záleží na tom, jestli jde o finální fázi nebo jen o jednu z několika. Projektový manažer je neustále v pohybu, stále něco řeší, a někdy se ani nestihne zastavit a zhodnotit, co se vlastně povedlo.

Nosíš si práci domů?

Dřív ano, ale dnes už jen když je to opravdu nutné – například při nasazování nebo když řešíme něco urgentního v produkci. Záleží to také na SLA – jestli máme 24/7 podporu, nebo jen během pracovních hodin. Všechno podle dohody s klientem.

Takže jsi pořád „na příjmu“?

Ano, ale není to nijak dramatické. Většina komunikace probíhá přes e-maily nebo přes Teams – podle toho, co s klientem používáme.

A jak si potom čistíš hlavu?

Když zavřu dveře od kanceláře. Mám psa, chodím na procházky – to je moje psychohygiena. A sport. Ten mi pomáhá nejvíc.

Takže sport je tvůj ventil?

Určitě ano. A také mít mimo práci nějakou komunitu a zájmy – jednoduše udržovat si work-life balance.

Čemu se věnuješ ve volném čase?

Většinou sportu. To už je trochu profesní deformace – i tam něco koordinuji (smích). Jsem součástí spartanské tréninkové skupiny.

Spartan race?

Ano, chodím na všechny úrovně. Je to pro mě výzva, úplně jiný svět. V práci člověk používá hlavu, tady tělo. Ocitneš se v situacích, které by sis předtím ani nepředstavil – a zjistíš, že je zvládneš. To tě posouvá dál. A pak triatlon – ten byl pro mě opravdu extrém, protože jsem předtím vůbec neuměla plavat. Nejdřív jsem se musela naučit plavat a hned potom jsem si dala svůj první triatlon: plavání, kolo, běh.

Jak ses rozhodla, že půjdeš na triatlon?

Prostě si jednoho dne řekneš „proč ne“ – a už není cesty zpět.

Co tě k tomu přivedlo?

Můj partner dělá triatlony a jednou jsem mu slíbila, že to zkusím taky – že se naučím plavat a dám aspoň jeden triatlon.

Takže jsi trochu extrémistka i v práci, i v soukromí?

Možná trochu. Ale když to děláš s partnerem nebo s komunitou lidí, kteří tě táhnou, je to jiné. Někdo chodí s kamarády na pivo, my jdeme běhat.

Jak často trénuješ?

Každý den. Podle typu tréninku – plavání v bazénu nebo v jezeře, běh nejraději venku, kolo v zimě na trenažéru, v létě venku. Silové tréninky buď ve fitku, nebo venku, podle nálady.

A ovlivňuje tě práce i mimo ni – máš nějakou „profesionální deformaci“?

Určitě ano. Například na svatbě kamarádky – chtěla si všechno zorganizovat sama, ale nezvládala to. Tak jsem se spontánně přidala, rozdávala úkoly, uklidňovala situace… Její tchyně se mě nakonec ptala, jestli to dělám profesionálně. Prostě to jde automaticky.

Co považuješ za základ výbavy dobrého projektového manažera?

Pragmatičnost a emoční odolnost. Často řešíme věci, které nejsou jen o projektu – někdy jde o mezilidské neshody, jindy o tlak ze strany vedení nebo klienta. A tehdy si to nesmíš brát osobně. Některá rozhodnutí nemusí být v souladu s tvým názorem, ale tvůj úkol je je převést do praxe a dotáhnout projekt do konce.

Je ještě něco dalšího?

Určitě komunikativnost – bez ní se projekt nepohne. Musíš umět mluvit s týmem, s klientem, s vedením, ale i naslouchat. A musíš být vnímavý k lidem – projekty nedělají tabulky, ale lidé. Ti musí vědět, co mají dělat, mít motivaci a cítit, že jejich práce má smysl. Důležitá je i diplomacie – tu jsem se musela naučit. Jsem přirozeně přímá, ale ne každý chce slyšet věci „na rovinu“. Někdy je důležité, jak něco řekneš. A i když tuhle práci dělám už roky, pořád se učím. Každý projekt je jiný, každý klient má jiné potřeby.

Co ses naposledy naučila?

Vždycky je to něco nového, hlavně v práci s lidmi. Například nedávno jsem řešila situaci, kdy se dva kolegové nedokázali pochopit – jeden věcný a pragmatický, druhý očekával kamarádský přístup. Oba měli svůj pohled, jen se neposlouchali. Tak jsem jim to „přeložila“, každému z jeho perspektivy. Byl to trochu mediátorský moment.

To je na té práci krásné – jsi projektová manažerka, ale občas i tlumočnice, učitelka v mateřské škole, mediátorka. A i když často řeším problémy, baví mě ten proces. Ráda rozumím tomu, co klient potřebuje, co dělají analytici, vývojáři, testeři, jak spolu všichni fungujeme. Když klientovi vysvětlujeme, že něco technicky nejde, umím mu to podat srozumitelně a hledat kompromis. Stejně tak s programátory – když se věci zdají složité, dokážeme společně najít jednodušší řešení. Ale to jde jen tehdy, když člověk rozumí alespoň základům na high-level úrovni toho, co děláme. A to je vlastně to, co mě na projektech stále drží – že se v každém jednom naučím něco nového. Ať už jde o technologie, procesy nebo způsob nasazení řešení. Vždycky je tam něco, co mě posune dál.